Hlavní stránka > Archiv článků > Novoroční čtení

Novoroční čtení

Milí čtenáři. Před časem se nám dostal do rukou článek, který má s astronomií společnou pouze tu skutečnost, že jej sepsal astronom a douholetý ředitel naší hvězdárny RNDr. Jiří Prudký a že místo, kde se převážná část tohoto příběhu odehrává, se jmenuje „Sedm sester“, což je shodou okolností též historické označení otevřené hvězdokupy Plejády. Nicméně tento skutečný příběh je natolik neuvěřitelný a je podán natolik strhujícím způsobem, že jsme se rozhodli vás o něj neochudit. A nyní již čtěte, stejně jako my, jedním dechem.

Sedm sester

Sedm sester - na zemi bílé křídové útesy sussexé a na nebi Plejády...

 

 

Tento skutečný příběh měl originální už svůj počátek.

Rád se toulám lesem. Při jedné takové lednové projížďce v roce 1990 (důležité) na lyžích na Vysočině jsem se na chvíli uprostřed lesa zastavil, abych si odpočinul. Teprve když jsem pocítil pod nohama záchvěvy sněhu jsem si uvědomil, že stojím na jakési mírné vyvýšenině. V lese se nebojím, v tamtěch končinách medvědi obvykle nejsou, ale když se závěj počala rozevírat, tak mně do smíchu moc nebylo. Jsem mírumilovný člověk, mouše bych neublížil a tak tváří v tvář blížící se smrti jsem se zmohl akorát na to, že jsem poodstoupil, zvednul lyžařské hole, stisknul zuby a sval zvaný svěrač. Ze závěje se ku mému potěšení však nevyhrabala žádná šelma, ale "jenom" zmrzlý, ošklivý a mohutný chlap, kterému jsem prý tlačil hrotem hole na pravý horní řezák. Tak, jak žádá slušný mrav a jak umožňovala jeho zmrzlá huba, jsme se pozdravili a představili. Pravil, že jest z čeledi bivakářů a že v jeho životě se střídavými úspěchy soupeří o první místo bivakování a ženy. Na rozdíl ode mne jsem se mu já očividně zamlouval a tak mě začal přemlouvat, abych se stal členem jejich klubu. V tu chvíli bych slíbil všechno na světě, takže zlákat mě k příslibu věcí příštích, bylo pro chlapa hračkou. Teprve později, když už jsem byl takto lapen, jsem se dověděl, že dotyčný je také spoluvlastníkem v prosinci roku 1989 založené cestovní kanceláře a na hypotéku pořízeného rozhrkaného německého autobusu, který později britská policie, BBC a londýnští novináři označili trefně "pojízdná rakev". Nebudu popisovat, jak k tomu došlo, ale stalo se, že jsem s touto cestovní kanceláří, rachitickým autobusem a drsnými bivakáři, mezi kterými jsem se zpočátku vyjímal jako růže v trní, vydal na dva týdny do Velké Británie. Jestliže jsem napsal zpočátku, vím, co činím. Cesta to byla natolik hrůzyplná, že v jejím závěru oni drsňáci plakali a volali maminku a já se sice zrovna nesmál, ale pominu-li pocity studu vůči ostrovanům, které jsem už z dřívějška dobře znal, bavil jsem se náramně. Reklamní text na tento skutečně levný zájezd okolo Anglie sliboval mnohé zážitky bez jediné libry, pakliže se na všechno budete dívat jenom zvenčí, vařit se totiž bude v polní kuchyni, umývat kde se dá a spát zrovna tak. To první a poslední mně bylo hned divné. Dobře jsem totiž věděl, že britští celníci někdy nekompromisně vyžadují doložit, že si vezete 20 liber na jeden den pobytu a spát kdekoliv pod širákem nebo pod stanem tj. bez placení, je v Británii téměř nemožné. Každý pozemek je tam ohraničen, někomu patří a ten si jej hlídá. A co není očividně něčí, tak to patří paní královně a její policie je nesmírně bdělá. Leč nepředbíhejme událostem, ale připodotkněme jenom, že na druhé straně onoho reklamního letáčku této cestovní kanceláře byl na období týden po návratu z Británie avizován 23denní zájezd stejným autobusem na Saharu. Než budeme pokračovat, věnujme minutu ticha za tyto turisty - nevěřím totiž, že jsou ještě mezi námi.

Tak tedy jednoho dne, právě když v Londýně zahajoval proslulý tenisový Wimbledon, jsem se blížil k popsanému autobusu. Když jsem vstoupil, zarazilo mě, že přes nespornou láci zájezdu, je autobus obsazen ani ne z poloviny. Leč ani toto, v pořadí již třetí vážné varování, mne nezviklalo, abych ještě včas od cesty odstoupil. Naloženi pasažéry, horami chleba, obrovitými gulášovými konzervami a neskutečným množstvím piva, což se ukázalo jako jednotné a neměnné menu pro oba týdny, jsme nastartovali a vyrazili. Napříč kontinentem cesta ubíhala vzhledem k dýchavičnosti motoru sice pomalu, ale bez problémů. Ve francouzském Calais jsme se nalodili na trajekt s odjezdem hodinu po půlnoci, protože je nejlevnější a vydali se na cestu přes Kanál. Do tmy ponořené francouzské pobřeží mne moc nezajímalo a tak jsem při procházce palubami lodi oslovil našeho pana vedoucího s dotazy ohledně liber a způsobu nocování. Ukázalo se, že toto je první zájezd oné cestovní kanceláře, o nějakých 20 librách na den neměl pan vedoucí ani ponětí a očividně ho překvapilo, že pozemky nejsou v Británii veřejné. Mne zase poněkud vyvedlo z míry zjištění, že neumí téměř ani slovo anglicky. Když jsem jemně nastínil, že za daných okolností by jej nemělo překvapit, že nebudeme do Británie vůbec vpuštěni, tak i přes pokročilou hodinu bylo vidět, že jeho tvář silně pobledla. S rozšířenými zorničkami se vydal po palubách trajektu na průzkum mezi volně korzující zákazníky jeho kanceláře, které bylo možno snadno identifikovat mezi skvěle oblečenými Angličany vracejícími se z Francie z flámu, o zrzavých Angličankách ani nemluvě. Ukázalo se, že jediný "masňák", který cestuje se stanem a ne s PVC sáčkem příslušných rozměrů, s prokazatelně požadovanou částkou a s jakýmis znalostmi angličtiny jsem byl já. Plavba se chýlila k závěru, já chtěl opět uvidět, byť uměle osvětlené, bíle útesy doverské a tak jsem zdrceného pana vedoucího opustil a ponechal osudu. Nad ránem, po vylodění, se na nás v Doveru profesionálně cenilo sedm svěžích a perfektně oblečených britských imigračních úředníků. Náš pan vedoucí stál ve frontě první a byl anglicky požádán o předložení příslušných dokladů a všichni jsme byli vyzváni, abychom si mj. připravili požadované násobky 20 liber. Divadlo vypuklo ve chvíli, kdy pan vedoucí posunky naznačoval, že nerozumí a že umí jenom německy. Úředníci lehce "přepnuli" na němčinu a na svých požadavcích trvali. Pan vedoucí předložil všechny libry připravené na dvoutýdenní provozování autobusu a prohlásil, že to jsou ony požadované peníze a ty že stačí, protože my jedeme jen na jeden den do Londýna a večer se budeme vracet. Úředníci, které naše skupina svým vzhledem mírně řečeno poněkud vyváděla z míry, poručili otevřít zavazadlové prostory autobusu. Začaly vypadávat bochníky chleba, guláše a sudy s pivem. To vše na jeden den?! Ale štěstí nám přálo a bylo nám nakonec dovoleno vjet na britské území. Cestu jsme však museli asi 10 km za Doverem přerušit. Pan řidič se totiž očividně nemohl v tuto pokročilou hodinu vyrovnat s jízdou po levé straně. Autobus byl odstaven na cestu označenou pro pana vedoucího nedůležitým slůvkem PRIVAT a tentýž dal povel k prvnímu noclehu: všichni se rozptýlí okolo autobusu tak, aby nikdo nespal blíže než 300 metrů od něho! Budíček a snídaně za dvě hodiny, ranní koupel proveďte libovolně, nejlépe tak, že se nazí ležíce několikrát otočíte v rose kvalitních anglických trávníků. Při ataku domorodců je třeba se vydávat za hluchoněmé a méněcenné vzbuzující soucit, nikoliv agresivitu. Punktum! Všichni ostatní někde padli, ale já, jak blbec, začal z jakýchsi špejlí sestavovat vypůjčený kopulovitý stan jménem omega. V čase budíčku jsem ještě okolo této stavby pobíhal s posledními asi deseti špejly v hubě. Díky tomu, že průměrný Angličan za nic na světě nevstane dříve, než mu tichý elektromobil v devět hodin přiveze přede dveře láhev mléka (a já se za stejnou praxi u nás moc přimlouvám - hned bychom totiž byli na sebe milejší), opustili jsme místo prvního noclehu snad nepozorováni. Za Doverem jsme se vydali podle itineráře, po směru hodinových ručiček, na naši okružní cestu. Projeli jsme Hastings a Eastbourne a mířili jsme k Brightonu. Po krátkém nebo v mém případě vůbec žádném spánku, za neustálého klení řidiče, jak ti Angláni mohou jezdit vlevo, jsme v jakémsi útlumu všichni zaregistrovali silnou ránu a levá přední polovina autobusu klesla k zemi a dřela o povrch silnice. Bylo třeba zastavit, což řidiče napadlo. Vystoupil, poodešel asi patnáct metrů od přední části autobusu, dokonce se i ohnul a znalecky to omrkl. Po návratu dovnitř nás vyzval, abychom si všichni sedli na sedadla vpravo a tak autobus vyvažovali. Prý jako sajdkáru. Uposlechli jsme tohoto erudovaného pána. Autobus drhnul dál. Začali jsme vzbuzovat pozornost. Již obligátně jsme zajeli na nejbližší PRIVAT cestu a byli panem vedoucím vysazeni. Obdrželi jsme mapu a byli vysláni asi na patnáctikilometrový výlet, zatím co on pojede s autobusem do servisu. Nikdy v životě na jméno onoho místa nezapomenu - Seven Sisters (Sedm sester). Výlet jsme absolvovali v průměrném anglickém dešti, který je srovnatelný s naší průtrží mračen. Zvlněné mořské pobřeží tvořené strmými hlubokými bílými křídovými útesy a kdesi v hloubce světla majáků. Široko daleko nic, než jakási farma a v dáli autobusová zastávka. Při návratu z "výletu" byl již autobus na původním místě. Zajásali jsme, ale jak se ukázalo předčasně. Bylo nám totiž souzeno zde bez hnutí strávit týden. Servis byl ochoten závadu do dvou dnů odstranit, na tu dobu dát k dispozici svůj autobus atd. atd., ale na to pan vedoucí neměl. Sdělil, že naše cesta bude pokračovat, sice pomalu, ale bude. V okamžiku, kdy jsme chtěli vyjet, vřítila se na "naši" cestu dvě policejní auta, která zaujala pozici proti autobusu. Od servisu informovaní policisté přilepili na přední sklo ceduli, že tento autobus je technicky neschopen jízdy po britských komunikacích a mezinárodně uznávaným gestem zkřížených rukou naznačili řidiči, že rozjede-li se s neopraveným autobusem, byť o jediný metr, je jeho osud zpečetěn. Dva dny pan vedoucí mlčky a nehnutě přemýšlel. Pouze večer dával povely k rozptylu, ale jinak se nedělo nic. Méně otrlí začínali ronit slzy nad vyhozenými penězi, já jsem si dopřával pěší túry po okolí a vedl jsem s domorodci duchaplné rozhovory. Třetí den někdo navrhl zavolat na naši ambasádu a požádat o půjčku. Pan vedoucí tak učinil. Příslušný úředník asi za dvě hodiny z Londýna dorazil a když zjistil insolventnost vedoucího a hypotékou zatížený autobus, tak zase odjel. V naprostém zoufalství někoho napadlo zavolat do Wimbledonu, aby nám některý z našich postoupivších tenistů nebo tenistek půjčil. Atmosféra začínala houstnout, neboť bez liber a dokonce i bez korun zadlužená kancelář nemohla povolat ani náhradní autobus. Čtvrtý den jsem nesměle navrhnul, že z dřívějších pobytů vím, že se zde někdy krizové situace řeší tak, že se "dají" novinám a ty vyzvou jednotlivce a dobročinné spolky ku pomoci. Vyžádal jsem si svolení všech a odkráčel do farmy telefonovat do brightonského večerníku o pomoc. Za půl hodiny tam novináři byli a já poskytoval interview! O dvě hodiny později přijela z Londýna televize BBC a vše bylo téhož večera vydáno a vysíláno. Ráno se začínali sjíždět lidé. Nejprve se na nás dívali z uctivé vzdálenosti dalekohledy. Nedivil jsem se jim. V tu dobu nám totiž mj. došel čaj a my rvali květy okolního černého bezu - jev tam naprosto nevídaný. Rovněž je udivovalo, že nestolujeme jako při pravém anglickém pikniku, ale jíme i pijeme ze zvláštní nádoby u nás ešus zvané. A konečně vzhled mnohých z nás byl už značně divoký. Přesto se první odvážlivci našli a mě začaly "žně" v mluvení, které se svojí atmosférou už nikdy nezopakují. Zařídil jsem, že převážná většina z nás mohla od onoho dne dále spávat v márnici blízké vesnice, umluvil jsem farmáře, aby další část spala v jeho stodole, ale sám ještě s několika dalšími jsem si zařídil lahůdku. Z Eastbourne totiž přijela asi sedmdesátiletá paní, majitelka campu tamtéž, rodačka z Napajedel, která nabídla nejen noclehy, ale i úhradu opravy autobusu. To vše, když po opravě jí budeme nepřetržitě půl hodiny zpívat moravské lidové písně, aniž bychom se opakovali. Bylo dohodnuto a plácnuto si. Žil jsem si jak lord. Vana, postel, televize, paní byla skvělá kuchařka (na její roastbeef nezapomenu, co živ budu), její manžel byl válečný pilot a létal i k nám... Byly to nezapomenutelné večeře a večery při whisky a při tom posledním paní tekly slzy jak hrachy, protože už jí prý nikdo 40 let tak hezky česky nepoděkoval za její kulinářské umění. No, přiznám se, byl jsem naměkko taky, na vánoce si píšeme a paní nikdy nezapomene připojit pozvání. Nejlépe, abych prý přijel s nějakou ženskou - už prý ty české recepty zapomíná. I byl náš autobus opraven, my jsme zazpívali a vyrazili na jeden den do Londýna. Víc času už totiž nezbývalo. V Londýně jsme byli vedoucím vypuštěni na pospas velkoměstu s pouze stanoveným místem odjezdu a to přesně o půlnoci. V tu dobu jsme pak Londýn skutečně opustili a jali se hledat místo k poslednímu přespání poblíž jakéhosi osvětleného hradu, na kterém vlála britská vlajka. Ale ta tam ostatně vlaje skoro všude. Nedařilo se a tak jsme nakonec vjeli okolo ponuré a neosvětlené budovy hluboko do cedulí PRIVAT označeného lesa. Nastal čas rozptylu. Já jsem se hotovil sestavit špejlovitý stan co nejblíže autobusu, aby mě ráno někdo vzbudil. To proto, že mně časné ranní vstávání dělalo ze všech největší potíže. Když jsem to zvládnul, odkráčel jsem poblíž vykonat velkou potřebu, toaletní papír v ruce nahrazen vzrostlou kapradinou tajnosnubnou. V přirozené, leč nestabilní poloze jsem byl záhy překvapen návštěvou motocyklisty, který se mě nevím proč otázal, co dělám. Mlčel jsem, jsa reflektorem motocyklu při konání jasně nasvětlen. Teprve po chvíli jsem po příslušné úpravě byl schopen komunikovat. Byl jsem dotázán, zda vím, kde jsem, u jakéhože to hradu jsem a v čím lese jsem. Odpovídal jsem záporně. Byl jsem poučen, jak se ukázalo královským komořím, že se nacházím v privátním lese, respektive v lese paní královny, která téže nocí dlela na blízkém královském hradě Windsor. Aha, proto asi ta vlajka, připodotkl později pan vedoucí…  Měl jsem nalézt svoje spolucestující a do hodiny les opustit. Nepodařilo se. Profesionalita v rozptylování dosáhla zřejmě takových kvalit, že někteří byli nenalezitelní. Byla pozvána policie se psy. Ti našli všechny kromě řidiče. Ten již asi pachem svého nemytého těla splynul s přírodou. A protože jsme les do předepsané hodiny neopustili, byl skandál a ráno jsme byli v novinách podruhé. Hrozilo naše vyhoštění a popravdě řečeno si ho mnozí i přáli - byla by to jedna z největších jistot, jak se spolehlivě a rychle dostat k rodné hroudě. Nakonec jsme mlhavý Albion opustili dobrovolně a bez větších problémů dorazili i domů. Jsem člověk, který obvykle pro všechny, i nenáročné situace, předem modeluje katastrofický scénář. Ale před touto cestou moje fantazie neměla šanci.

                                                                                     Jiří Prudký

 
{"prihlaseny":0,"jazyk":"1","povinne":"Povinn\u00e1 polo\u017eka","neopravnen":"Nem\u00e1te opr\u00e1vn\u011bn\u00ed k proveden\u00ed po\u017eadovan\u00e9 operace. Ov\u011b\u0159te jestli je va\u0161e p\u0159ihl\u00e1\u0161en\u00ed st\u00e1le aktivn\u00ed a sv\u00e1 p\u0159\u00edstupov\u00e1 pr\u00e1va.","ok":"OK","storno":"","ano":"Ano","ne":"Ne"}
http://www.hvezdarnapv.cz/
http://www.hvezdarnapv.cz/novorocni-cteni
Během minut dojde k vašemu automatickému odhlášení ze systému. Potřebujete více času?
Z důvodu dlouho trvající nečinnosti jste byl automaticky odhlášen ze systému